PIXMAN kolmo

Společné foto nesmí chybět

Sice nám trvalo skoro celé prázdniny, než jsme se dohodli na jednom datu, ale nakonec jsme se poslední srpnový pátek sešli na Smícháči ve fantastickém počtu osmi statečných (nebylo to všechno, další 2 se k nám ještě přidali po cestě.) a vyrazili za dobrodružstvím.

Složení účastníků bylo velmi pestré, od našlapaných kolo/kombajnů přes elektrokola, stylové silničky až po chatrnější modely, nicméně celek byl pestrý a vyrovnaný. Ve snaze vyhnout se městskému provozu jsme se popovezli vlakem do Dobřichovic. Myslím, že první telefonát s klientem přišel dřív, než první návrh na pivo, takže pracanti se v nás opravdu nezapřou. Prostě kreativní agentura na kole. Z Dobřichovic jsme bystrým tempem vyrazili vstříc první občerstvovně. Výpravu vedl zkušený král všech cyklistů, náš grafik Honza, který celou trať nadyzajnoval  a staral se o hladký průběh celé cesty.

Už několik týdnů předem jsme se rozhodli, že počasí bude výtečné a tak se taky stalo.  Berounka ze sebe v pozdně letním slunci vydávala to nejlepší, zurčila, klokotala a skotačila kolem nás, takže myšlenka na koupačku nenechala v klidu asi nikoho. Jen ty plavky nikdo neměl. Ačkoli po prvním a druhém pivu v půl 11 dopoledne v kempu pod Karlštejnem začaly padat výrazy jako na Adama či na Evu, pokud vím, nakonec se stejně nikdo nekoupal. Inspirací do budoucna by nám mohly být experimenty jako třeba tento . Anebo teda ty plavky.

Po 2 hodinách svižné jízdy jsme dorazili do Berouna. Potkali jsme se tam s naší grafičkou necyklistkou Dášou, která za námi alespoň přijela autobusem z Letňan. Zamknuli jsme všech deset kol za využití minimálního počtu zámků a vrhli se na vyhlášenou burgrárnu Black Dog, kde už na nás čekali s obědem.

Burgry v Black Dogu jsou vyhlášené, ale takhle jsem si to nepředstavovala ani v těch nejdivočejších snech. Ani jsme si toho u oběda moc nepověděli, nebyl čas a prostor přes všechno to usilovné ládování.  Ani ne za hodinu bylo hotovo, slunce pálilo, oběd v bříšku tlačil a nám bylo jasné, že cesta zpátky nebude rozhodně tak cool a fancy, jako cesta tam. Ale věděli jsme, že teď nebo nikdy, tak jsme se značnými obtížemi vyšplhali zpátky do sedel, otočili se k Berounu zády a možná někde v koutku duše, nebo spíš žaludku, záviděli Dáše ten autobus.

Pivo na zpáteční cestě už pili jen ti odvážní, tzn. bez dvou všichni, přece nejsme ořezávátka. Museli jsme se shodnout, že ač se cesta z Berouna do Dobřichovic zdá být na první pohled velmi rovná, zcela jistě a zákeřně celou dobu prudce stoupá. Soudě alespoň podle našich unavených končetin a míry vyprodukovaného potu.

Po příjezdu do Dobřichovic se nám parta hic (což je vzhledem k 35 stupňům na teploměru velmi trefné označení) trochu rozpadla. Někteří nacpali své dvoukolé oře do aut, jiní do vlaků a jen skupinka těch nejodvážnějších se rozhodla pokračovat až do Prahy, za což si vysloužila čestné uznání.

Domů jsme se vrátili opálení, ošlehaní větrem, najedení, unavení. Prostě jako z každého správného výletu. Doufám, že se nám taková akce povede zopakovat dřív, než za rok.

  • Sdílet: